Chci umřít, chci žít...

18. července 2008 v 16:44 | šarlot |  Jednorázovky
Krátká jednorázovka o bystrozorovi, který na konci života přiznal svou porážku.
Jednorázovka je psychologického žánru a samotná postava často neví, na které straně vlastně stojí.
+ Snad se bude líbit, i když je možná tak trochu zmateně napsaná. :)


Ticho. To děsivé ticho. Už tě to zase ovládá. Sleduješ bílý strop nemocničního pokoje a přitom se snažíš ovládat své myšlenky na smrt. Bolest, která tě zase opět zaplavila nezná mezí. Proč jen jsi chytil tu nemoc? Proč zrovna tu? Tu na kterou ti přiblblí mudlové ještě nenalezli lék.
Přemýšlíš. Dusíš se. Myšlenky, které tě napadají tě děsí a zároveň je to pro tebe jako extáze. Tvá tvář se najednou smršťuje do pohrdavého úšklebku. Kdyby tak tušili. Ti všichni, které jsi v životě mučil.
Ach ano, drahý Alastor Moody, který je snad poprvé v životě pokořen. Nedivíš se, proč ti říkali ,,Pošuk." Jsi možná jeden z nejlepších bystrozorů...ach pardon, byl jsi, ale za jakou cenu? Kdyby tak ti tví vězňové věděli, proč jsi měl vždycky takové potěšení z Crucia. Kdyby jen všichni věděli, že jsi tu bolest druhých chtěl zažít jen proto, aby jsi měl jistotu, že nejsi jediný, kdo prožívá muka.
Vzpomínáš. Ta noc, kdy se ti změnil život. Jak moc ji nenávidíš. Jak moc jsi se díky ní změnil. Křik. Bojíš se. Přeješ si žít, ale smrt si tě žádá a ty to víš. Najednou jakoby tvým tělem projelo na tisíc jehliček. Křik. Dusot nohou. Dýcháš a znovu vzpomínáš. Vidíš dítě, víš co je zač, ale i přesto na něj sesíláš kletbu. Chceš vidět bolest. Chceš slyšet bolest. Třepeš hlavou. Na některé věci by jsi rád před svou smrtí zapomněl.
Cítíš tíhu na své hrudi. Je to ta nemoc? Či tvůj stud a svědomí? Křik. Najednou si uvědomuješ, že ten kdo křičí jsi ty.
Cítíš záhubu, smrt a peklo. Vidíš přízraky, nemůžeš dýchat. Slyšíš jejich výsměch. Cítíš jejich dotyky. Nejsou příjemné. Možná máš halucinace. Doufáš a modlíš se. Bereš do ruky hůlku a přikládáš si ji ke spánku. Už nechceš cítit to utrpení v hlavě, ten pohrdavý smích v duši. Slzy. Nedokážeš ani spočítat, kolik ti jich najednou po té tvé zjizvené tváři spadlo.
,,Dost!" křičíš, ale nikdo ti nepřichází na pomoc. Sleduješ svůj pokoj s pohrdáním. Toužíš utéct, ale nemáš kam. Chceš být silný, ale nejde ti to. Držíš svou hůlku stále u spánku. Chceš se zabít, ale třese se ti hlas.
Najednou sbíráš veškeré síly. Už nechceš čekat. Chceš být mrtvý a chceš být sám…

Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anči | Web | 19. července 2008 v 13:16 | Reagovat

Proč já jsem tak dementní a nevím o co jde? Ale jinak je to moc hezky napsaný! je tam cítit na zoufalost a proud myšlenek...moc povedený!:):-*

2 šarlot | Web | 19. července 2008 v 13:55 | Reagovat

Anči: To ti nic, to se občas stává :D jinak díky.

3 Miraella | Web | 21. července 2008 v 18:11 | Reagovat

Dostala jsem se k tomu až teď a musím říct, že je to skvělé. Je hrozně málo povídek o Alastorovi, máš originální nápady (což ovšem většinou). Drtí mi mozek, jak přemýšlím o tý nemoci. Napadla mě jenom rakovina, ale ta snad takovou bolest nezpůsobuje... Vážně nevím. Popsaná je ale znamenitě, stejně jako celá povídka.

4 šarlot | Web | 22. července 2008 v 20:03 | Reagovat

Mia: Díky moc, jsem ráda, že se ti to líbilo. No snad narazím i na další postavu o které toho moc není :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama