Smrt si pro mě přišla…

15. listopadu 2008 v 16:26 | šarlot |  Jednorázovky
Smrt si pro mě přišla…

Přicházím s biografickou povídkou. Děj vypráví Petr P. Povídka vás provede celým jeho životem.

+Snad se bude líbit :). A doufám, že všechny čárky a celý pravopis je v pořádku :). Jinak začátky odstavců mi nějak zmizeli a nejdou nastavit, tak na mě prosím neházejte kameny :D.


Nikdy jsem nepoznal hlad, což se na mně následně i podepsalo, nicméně nikdy jsem si z toho nic nedělal. Dokonce ani přátelství mi nijak nechybělo, když jsem byl ještě malý kluk, nikdo se semnou nechtěl kamarádit, byl jsem prostě ,,divnej," jak všichni říkali. Ovšem poté, co mi přišel ten dopis se vše změnilo. Měl jsem kolem sebe opravdovou ,,rodinu." Cítil jsem se skutečně dobře.
V partě, kam jsem patřil byli sice všichni nadprůměrně inteligentní, ale u mě to dokázali omluvit. Nebo se tím spíš často bavili. Tím myslím především Siriuse a jeho nejlepšího přítele Jamese. Občas byl na ně doopravdy hezký pohled, to se musí nechat. Dále tu byl Remus Lupin, vlkodlak, jak jsme se později dozvěděli a tak trochu šprt. No a posledním členem party, která si za svých dob nechávala říkat Pobertové, jsem byl pochopitelně já. Takový malý obtloustlý kluk ve velkých a často i špinavých kalhotách.
Ovšem najednou po několika letech přišel zlom. Nikdy bych nevěřil, že na ně dokážu mít takový vztek. Už to nebylo přátelství, spíš jen špatně slepené puzzle. Přestali jsme vyvádět hlouposti, James konečně získal svou vytouženou Lily Evansovou, Remus nedělal nic jiného, než že se učil na zkoušky a Sirius si jen stěžoval, že na něj už James nemá tolik času.
Ze začátku jsme se Siriusem vymýšleli, jak bychom odstranili tu sladkou primusku z cesty, stejně jako jsme to dělali dříve, akorát v opačném smyslu, ale po nějaké době to už nebylo ono. Vše bylo nucené a mě to přestávalo bavit. Chtěl jsem objevit něco nového, něco zajímavého, akorát pořád se nic neobjevovalo a já se cítit, jako kůl v plotě.
Ani nevím proč, ale postupně jsem čím dál více času trávil ve sklepení. Abych se přiznal, měl jsem z toho místa strach. Po celém těle mi naskakovala husí kůže a v mé hlavě se utvářely myšlenky o upírech, krvi a jiných nepříjemných věcech.
Nakonec mě ,,vysvobodil" člověk, od kterého bych to vůbec nečekal. To Lucius Malfoy mi ukázal ten pravý smysl života. Díky němu jsem se přestal bát, tedy až do chvíle, kdy jsem potkal nejmocnějšího kouzelníka, v tu dobu jsem si to o něm alespoň myslel.
Lucius Malfoy mě naučil ovládat černou magii. Konečně jsem získal pocit, že v něčem vynikám. Občas jsem měl však dojem, že se ze mě stává šprt, jako byl Remus, leč Lucius mě vždy ujistil, že studovat černou magii je pocta. A tak jsem tomu začal věřit.
V Luciusovi jsem našel opravdového přítele. Zbožňoval jsem ho, i když jsem věděl, že on ve mně vidí jen podřadného poskoka. Nakonec jsem mu prozradil mé největší tajemství. Šlo tu samozřejmě o zvěromágství. Nikdy jsem mu, ale neodhalil, že zvěromágem nejsem jenom já, nýbrž i mí dva přátelé, tedy James a Sirius, nebo snad mí bývalí přátelé? Už vlastně nevím, kdy jsem je ztratil. Nikdy jsem mu také neřekl, že Remus je vlkodlak, přece jen jsem cítil, že tohle tajemství má zůstat uchováno, i když se to v pozdější době nějak vymklo kontrole.
Čím víc vzrůstal můj cit k Luciusovi, tím víc mě vadilo zůstávat v přítomnosti ostatních Pobertů. Když nad tím tak uvažuji, zjišťuji, že jsem snad nikdy nebyl pořádným Pobertou, alespoň ne v duši těch třech. Už se to samozřejmě nikdy nedozvím, ale přesto doufám ve svůj omyl.
Po nějaké době strávené především v přítomnosti dalších Zmijozelských jsem začal poznávat krásu života. Pohled na krev nebo mučení mi už nedělal žádný problém. Vlastně jsem tomu propadal. Cenil jsem si chvil, kdy jsem to mohl pozorovat. V tu dobu jsem však ještě pořád nebyl dost silný na to, abych sám zkusil, jaké to je někoho mučit.
V tu dobu také přišlo šílenství Lorda Voldemorta a mně začalo po nějaké době být jasné, že ani mně se to nevyhne. Vím, že kdybych tehdy byl ve společnosti ,,mých" přátel, tak by nemuselo dojít ke spoustě věcem. Často jsem si později říkal, že bych se vrátil v čase, ale něco, nevím co, mě vždycky zarazilo. Snad jsem měl ještě pořád vymytý mozek od našeho Pána.
Ovšem, co se stalo, stalo se a já v životě udělal ještě spoustu dalších věcí, které rozhodně nebyly hezké. Vše opravdu zlé začalo ve chvíli, kdy jsem vstoupil do studentské skupinky označující jako svého ,,boha" Lorda Voldemorta. Ve skupince, kde byl snad každý zmijozelským studentem jsem se občas cítil trochu divně. Některé řeči o Salazarovi Zmijozelovi jsem prostě nechápal a ani po dohledávání v nějaké literatuře to má hlava nevzala. Byl jsem prostě blbec. Což jsem vlastně dodnes. I když postupně ve svém životě jsem zjistil, že občas se hodí být tak trochu idiotem.
Poté když přišel den D, což bylo pár měsíců po dokončení školy, a já se přidal ke Smrtijedům jsem se cítil opravdu zvláštně. Jako kdybych někam doopravdy patřil. Nebylo to jako když jsem potkal Poberty, tohle bylo drsné, ale já poznal, že tam doopravdy patřím.
Za nedlouho jsem se naučil používat černou magii, jako běžnou součást života. Dokonce jsem i okusil tu sílu vraždy. Nakonec jsem zjistil, že je to vlastně fajn. Někteří se stali léčiteli, já jsem se stal vrahem.
Po několika letech však přišla tvrdá zkouška. Měl jsem prodat Jamese a Lily a jejich syna Harryho. Ač mi to nedělalo potěšení, nadále jsem se s nimi po škole stýkal. Často jsme se vídávali v sídle Fénixova řádu, kde jsem byl jen proto, abych mohl donášet informace svému Pánovi.
James mě spolu s Lily označil za ,,ochránce." Měli díky mně zůstat naživu a užívat si života. V ten den, kdy po mně samotný Lord Voldemort chtěl, abych mu prozradil, kde bydlí, jsem zjistil, že tomu nemůžu odolat. Přitahovalo mě to k němu stejně, jako dříve k Luciusovi. Ten den jsem se mu doopravdy zavázal.
Toho dne, kdy se to všechno semlelo, tím myslím samozřejmě datum, které v sobě nese 31. října 1981, jsem poznal, co vše mé rozhodnutí způsobilo. Sirius poznal, že jsem to já, kdo zradil a tak mě chtěl zabít, avšak mně se podařilo utéct, ovšem za cenu ztráty jednoho prstu a nekonečně mnoho let strávených v podobě krysy. Nejraději bych ani neříkal, jak jsem byl pojmenovaný, ale něco mi říká, že je čas udělat mlčení a lhaní utrum. Takže tedy, mé jméno se na spoustu let proměnilo na Prašivku. Přemýšlím, že jsem musel opravdu vypadat dost uboze.
Poté co jsem byl odhalen, jsem měl tu čest uvidět znovu povstání Lorda Voldemorta, tedy našeho Pána. Byl jsem jím snad ještě víc okouzlen, než kdy dřív. Cítil jsem, že z jeho spárů mě dokáže vytrhnout už jenom Smrt.
Najednou přišla Poslední bitva. Škrtil jsem zrovna Harryho. Po chvilce mi připomněl, že mi jednou zachránil život. V tu ránu mi myslí projela vzpomínka na den, kdy jsem se po dvanácti letech stal opět člověkem. Kdy jsem spatřil své dva ztracené kamarády. Pustil jsem ho a nato mě začala škrtit stříbrná ruka vyčarovaná od našeho samotného Pána. Umřel jsem a následně jsem přišel do rukou nejmocnější bytosti. Tím jsem si již jistý.
Smrt si pro mě přišla…

Konec
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lucynda | Web | 15. listopadu 2008 v 16:46 | Reagovat

Moc pěkně napsaný...:)

2 Anči | Web | 15. listopadu 2008 v 18:03 | Reagovat

zvláštní..:)

sákra, já nevím, jak bych to popsala...prostě se mi ta povídka líbila, no a jo...povedlo se ti to!.)

takový, no, já nevím jak bych to řekla, sakra:D:D

hezký!:D:-*

3 Lenka | Web | 15. listopadu 2008 v 18:50 | Reagovat

Bylo to krásné, moc hezké, a vůbec mi nevadilo, že toto téma je často omílané...napsala jsi to poutavě, takže to bylo svým způsobem originální.

4 Miraella | Web | 16. listopadu 2008 v 11:28 | Reagovat

I přestože je to vlastně jen vyprávění, možná bych mohla říct i místy strohé, a o tom, co všichni již známe a víme, jak to dopadne, tušíme přibližně, co se Červíčkovi muselo honit hlavou, tys tento nápad vzala a zpracovala ho a musím říct, že skvěle. Byla to určitě výzva - PP je velmi nepopulární postava a málokdo o něm čte rád a přiznám se, že když jsem otevírala článek, nebylo ve mně moc nadšení z vybraného tématu a ze způsobu, kterým jsi to hodlala zpracovat.

Ale to, jak jsi to napsala, mi hned od začátku nesmírně sedlo. Četlo se to samo, ano, napsalas to velmi čtivě a jak jsem zvolila v anketě, realisticky. Dalo mi to na Červa nový pohled, tvůj pohled, a na pár okamžiků jsem se i zbavila takového toho odporu k němu. Zkrátka se ti to opravdu povedlo.

I když postupně ve svém životě jsem zjistil, že občas se hodí být tak trochu idiotem. - Tohle byla podle mě nejpovedenější věta :)

5 Afgreki | Web | 16. listopadu 2008 v 14:02 | Reagovat

Takové...prosté, jednoduché, poutavé, čtivé :)

Moc se mi líbilo to podání. Napsala jsi to profesionálně.

6 šarlot | Web | 16. listopadu 2008 v 15:01 | Reagovat

Díky moc vám všem :)

Lenka: No vidíš a mně zase přišlo, že o něm skoro nnikdo nic nepíše :).

Mia: Juj, takový dlouhý komentář a ještě pochvalný, moc  si cením tvého názoru :). Přesně, Petr je taková negativní postava a navíc se o ní málokdo zminuje jako o hlavní postavě. Mně se zase nejvíc líbí věta ,,Někteří se stali léčiteli, já jsem se stal vrahem."

Afgreki: No nevím zda profesionálně, ale díky moc :).

7 Kristin | Web | 16. listopadu 2008 v 20:46 | Reagovat

oh, koukám, že si se konečně rozhoupala k napsání něčeho delšího =) a jako musím pochválit.. moooc se ti to povedlo. První dojem byl .. takový zvláštní, tak jsem si to musela přečíst ještě jednou. Prostě bylo to moc zajímavé a líbilo se mi to :)

Tak zítra v kině :D

8 Teriasxxs | Web | 17. listopadu 2008 v 10:51 | Reagovat

Nebudu originální, ale... bylo to opravdu zvláštní :D určitě hezký, ale zvláštní... nevím, asi je tam něco navíc, co já najít nemůžu. Asi :)

Pěkné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama