Malá zrzavá lasička: 1. Poradna pro porouchané

5. srpna 2009 v 20:32 | šarlot |  Malá zrzavá lasička
První kapitola s názvem poradna pro porouchané, zdálo se mi to příhodné a svým způsobem zákeřné proti hlavní postavě. Ale možná to bude i tím, že mi stačila tahle povídka vlézt na mozek :).

Upozornění: Často se opakující slova a způsoby vět, popřípadě nespisovné výrazy. Pokud nebudete chtít rozbíjet skleničky o zeď, pak vám mohu jen gratulovat :D.


Malá zrzavá lasička: 1. Poradna pro porouchané
Dlouho jsem proklínal den, kdy mě má matka donutila k návštěvě psychologa. V tu chvíli jsem křičel a nadával, protože jak by někdo jako já mohl být mimo? Je sice pravda, že mě v tu dobu pronásledoval jeden sen, který se mi s chutí opakoval každý den, ale jak si vůbec mohla dovolit říct, že potřebuji pomoc? A to i s tím ohledem, že je to má vlastní matka.
Ten den, kdy mi oznámila své rozhodnutí, že pokud nezačnu chodit do poradny pro pomatené kouzelníky, zablokuje mi přístup na rodinný účet, jsem měl chuť vraždit. Co si o sobě tehdy vůbec myslela? To nevím a myslím, že bude lepší, když se tou otázkou nebudu příliš zabývat, protože Malfoyové mají občas velmi vysoké a pro mnohé dost nepochopitelné mínění o vlastní jedinečnosti.
Místo vraždění jsem však házel vším, co mi přišlo pod ruku. Ještě teď někdy mi v hlavě zní zvuk rozbíjejících se skleniček. Musím se sám sobě přiznat, že jsem to tehdy asi opravdu neměl úplně v hlavě v pořádku, ale nikdo neměl sebemenší právo nato, aby mi něco takového předhazoval. Zvlášť, když jsem Malfoy.
Malfoy, to jméno mě skoro zabilo. Pořád jsem ho opakoval, jako kdyby to byl nějaký skvost. Což možná nějaký zvláštním způsobem i byl, ale jedno je jisté, doopravdy mě skoro dohnalo k šílenství. Myslel jsem si, že díky němu jsem chráněný, neporazitelný a mocný a taky jsem byl, jenže všeho je jednou příliš.
Každou noc jsem se s křikem probouzel a bál se znovu usnout. Má noční můra mě
pak začínala pronásledovat i ve dne. V ten čas jsem se zabýval penězi, večírky a sexem. Jenže, když začnete mít pocit, že potřebujete vystoupit z vlaku, následuje dost složitá cesta, než ho stačíte zabrzdit. A já v tu dobu rozhodně brzdit vlak neuměl.
Díky mým nočním můrám a mým každodenním prohřeškům proti společnosti, bohu a i sobě samému jsem začínal být nesnesitelný. Nebo spíše ještě méně strpitelný. Zapomněl jsem, co všechno mě kdysi bavilo. Na famfrpál jsem se už chodil jenom dívat. Možná to bylo i tím, že nebylo ho s kým hrát.
Ale pak se něco změnilo, pak něco a hlavně někdo změnil mě. A protože prvním napravitelem byla má matka, která spustila to všechno, tak jsem jí zato automaticky nenáviděl. Vyhrožovala mi, dala mi ultimátum a já se choval jak rozmazlený spratek. Dokonalá rodina Malfoyů. Jenže víc než ji jsem v tu chvíli nenáviděl to zrzavé stvoření. Ne, to ďábelské zrzavé stvoření, protože ona tehdy jistě mělo aspoň kousek z ďábla. Malá ufňukaná Weasleyová! Přesně tak jsem jí nadával na škole. Já jí tehdy doopravdy a upřímně oddaně nesnášel.
Myslel jsem, že si má matka dělá srandu, když mi s lehkým úsměvem na tváři oznámila, že onu poradnu vede Weasleyová. Měl jsem tehdy tušit, že to nebyl úsměv, ale pěkně lstivý úšklebek.
Nemohl jsem uvěřit svým vlastním uším. Weasleyová. Copak se má matka doopravdy zbláznila? Ale ona se na mě prostě usmála, což tuším, že taky nebyl jen obyčejný úsměv a prohlásila: ,,Nikdo jiný není volný. A já nehodlám, abys svou rodinu takhle nepěkně prezentoval u svatého Munga." Prý nepěkně prezentoval, myslím, že v tu dobu asi nečetla společenskou rubriku v Denním věštci. Zkoušel jsem tedy na svou matku, která byla i ve svém věku velice krásná žena, uplatnit fakt, že je to jen malá krvezrádkyně, ale ona mě nechtěla poslouchat. A to jsem prosím její jediný syn.
Nechtěl jsem tam jít, ale to pomyšlení, že bych najednou neměl mít přístup k většině penězům, mě zabíjelo. Jenže pak jsem si zase uvědomil, že se budu ponižovat před Weasleyovou a mé rozhodnutí bylo pryč. Ale co myslíte, má matka mě k tomu stejně donutila. Já jí za to opravdu neměl moc rád, i když to semnou myslela dobře.
Možná to, co se ze mě stalo, měla na svědomí smrt mého otce. Měl jsem dojem, že už mi nic neublíží. Nikdo mi neříkal: ,,Dost Draco, chovej se jako Malfoyi!" Na svou matku jsem si tehdy dovoloval až moc a přitom to byla a dodnes je jedinečná žena, která to neměla vždy úplně lehké. Myslím, že jsem tenkrát zapomněl, že mě doopravdy milovala. Každé pondělí a čtvrtek jsem musel chodit do té stupidní poradny. Neměl jsem to tam rád, všude byla spousta barev. Snad si asi Weasleyová myslela, že své pacienty donutí myslet pozitivněji, ale mně se to upřímně hnusilo. Všechno od rámu dveří k samotné Weasleyové. Ona se mi hnusila nejvíc a hlavně za to, co mi prováděla.
Když jsem se ráno probudil a nasnídal, což mi dalo mimochodem zabrat, protože jsem musel jít předešlého dne zapít matčino rozhodnutí, neochotně jsem se přemístil do oné poradny. Byl jsem nevrlý, nervózní a hlavně naštvaný. Neměl jsem ledovou masku ala Malfoy, ale mé poznámky na jízlivosti a nelibosti rozhodně netratily.
Sedl jsem si na sedačku a vyčkával, kdy si na mě ta zatracená Weasleyová udělá čas, abych to měl, co nejdřív za sebou. Odněkud a mimochodem dodnes nevím odkud, se ozval její hlas. Zněla autoritativně a zároveň přátelsky, jako kdyby chtěla ukázat, že ona je tu ta, která je v pořádku. A tím mě štvala, její hlas mě štval i ta pitomá čekárna se žlutýma tulipánama mě štvala.
Vešel jsem do její kanceláře či snad poradenské místnosti? Nejsem si jistý jak bych to měl pojmenovat, ale jedno mi jasné bylo, nelíbilo se mi tam a tam, kde se mi nelíbilo jsem většinou dlouho dobu nepobyl. Bohudík nebo bohužel to v tomhle případě moc nefungovalo, Weasleyová mě ráda dusila a já se snažil dusit ji, avšak až později jsem si uvědomil, že ona už není tak slabá, jak kdysi bývala a to mě dráždilo. Ona byla silnější, než já a to mě vráželo do ještě horší role. Já jsem byl její další loutka. Tedy tak mi to alespoň připadalo.
,,Malfoyi," oslovila mě. Její rudé vlasy se třpytily v dopoledním slunci a svým zvláštním způsobem mi ukazovaly, že mají na rozdíl od těch mých pořádnou barvu. Ještě nikdy jsem nepocítil takovou chuť vzít do ruky nůžky. Chtěl jsem ty její dlouhé vlasy ostříhat. K mé smůle mi to však nebylo nikdy dopřáno.
,,Weasleyová,"zavrčel jsem pohrdavě a změřil si jí od hlavy k patě. V tu chvíli zrovna stála u okna a vyřizovala nějaký vzkaz po sově. Jediné slovo, které mě ohledně její pošty napadlo bylo Potter.
,,Myslím, že bychom mohli začít Draco." Zalapal jsem po dechu, nemohl jsem uvěřit, jak nenuceně pronesla mé jméno. Bylo to divné. Nato mě donutila sednout si na sedačku. Odmítal jsem to. Jsem přece Malfoy a Malfoy si nikdy poroučet nenechá, ale na tu sedačku jsem si stejně sedl.
,,Tvá matka přišla za mnou, prý máš nějaký problém," nadnesla a sedla si na křeslo, které stálo hned vedle oné inkriminované sedačky. Po několika dalších sezeních, ke kterým jsem byl donucen, jsem začal mít pocit, že jestli někdy uvidím stejný odstín zelené, jako měla ta sedačka, tak někoho pravděpodobně zabiju. Ta Weasleyová, která se na mě tehdy proklatě zvláštně usmívala, mě skoro donutila nenávidět zelenou.
,,Já nemám problém Weasleyová, to moje matka má očividně nějaký problém!" vyprskl jsem. Moje nasupená nálada stoupala k maximu. A ona tam jen seděla, zapisovala si něco do toho jejího pitomého bloku a pak mě prostě přerušila s tím, abych jí oslovoval Ginny. Mít v tu chvíli hůlku Avada by jí jistě neminula. Ale tu jsem samozřejmě neměl, vzhledem k tomu, že jsem jí musel odevzdat u sestry v čekárně. Vřelo to ve mně a k mé smůle tak Weasleyová přežila další den.
Celou hodinu se mě ptala na stupidní otázky typu: ,,O čem se ti zdají sny?" nebo ,,Cítíš se v poslední době ve stresu?" případně ,,Kolik partnerek jsi za poslední rok vystřídal?" a k tomu neopomněla pronášet mé jméno tak, že jsem skoro šokem nadskočil. A aby toho nebylo málo, prostě mi oznámila, že se budeme scházet tak dlouho, dokud se mé sny případně mé vystupování nezlepší. V tu ránu jsem dostal ještě větší chuť ji zabít. A pak jen tak mimochodem dodala, že kdyby se to náhodou ještě zhoršilo, scházeli bychom se častěji a mně tedy bylo jasné, že udělám všechno proto, aby k tomu rozhodně nedošlo.
Cítil jsem se trochu trapně ohledně toho, že ona je zrovna můj psycholog a když se Malfoy cítí trochu trapně, je už co říct. Nakonec toho všeho jsem chtěl křičet a rozbíjet věci, ale vzmohl jsem se jen na několik nadávek. Jenže, co vzmůžete proti někomu jako je Weasleyová? Já myslel, že všechno, ale ona se prostě jen zasmála a řekla, že ve mně zůstalo něco ze školních let a nemohu si pomoct, ale měl jsem ten dojem, že jí to nějakým zvláštním způsobem potěšilo.
Hned jakmile jsem dostal svou hůlku zase zpět, přemístil jsem se do Prasinek ke Třem košťatům. Tohle setkání jsem tedy rozhodně musel zapít. V hlavě mi však pořád zněly ty samé otázky, které mi pokládala Weasleyová, a tak jsem svůj pokus o zlití prostě vzdal. Místo toho jsem se po dlouhé době vrátil domů střízlivý.
Matka na mě čekala s knihou v ruce a pravděpodobně doufala, že je její plán úspěšný. Odmítal jsem se s ní bavit za ten její stupidní nápad. Vždycky jsem ji měl rád, ale tohle na mě bylo trochu moc. Oběd jsem raději vynechal. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem prostě ležel v posteli a zíral do stropu. Zkusil jsem si číst v knize o famfrpálu, ale po pár stránkách jsem stejně jen tupě zíral na písmenka. Začínal jsem mít pocit, že už to sám se sebou dlouho nevydržím.
Kolem čtvrté odpoledne jsem své snažení vzdal. Oznámil jsem matce, že bychom mohli jít navštívit otcův hrob. Naštěstí souhlasila, myslím, že bych to sám nezvládl. Pokaždé jsem se tomu hřbitovu vyhýbal velkým obloukem, ale dnes jsem si prostě nemohl pomoci. Myslím, že to bylo i tím, že jsem pořád slyšel hlas té proradné Weasleyové. Nechtěl jsem ho mít ve své hlavě a poslouchat, jak mluví o mém otci. Mé myšlenky mě samozřejmě neposlouchaly.
Další dny to bylo stejně tak strašné. Hlas té Weasleyové se mi zarýval do mozku. Pořád jsem si přehrával jednotlivé pasáže. Ona mluvila o věcech, o kterých jsem se nebavil s nikým. Připomínala mi věci, které jsem nedělal už roky. A pak mě něco napadlo. To ona se ze mě pokoušela udělat blázna. A já v tu dobu opravdu začínal bláznit.
Mé obvinění bylo samozřejmě nesmyslné, ale v tu dobu jsem si to prostě myslel. Ve čtvrtek ráno jsem byl už skoro na dně. Mé tělo postrádalo alkohol případně sex. Byl jsem snad podráždění ještě více, než v ono pondělí. Nechápal jsem to, jedno sezení a já nepiju? Problém byl také v tom, že mé noční můry se stále více a více stupňovaly, jakmile jsem neměl utěšovaní prostředek jménem ohnivá whisky, vše se rozjelo naplno. Snažil jsem se nespat, jenže pak jsem byl unavený, vyčerpaný a příšerně malátný a vše bylo ještě horší.
Chystal jsem se ze setkání s Weasleyovou něco vytřískat. Matka se zmínila, že kromě psychologie vystudovala i psychiatrii, což znamenalo jediné, může mi předepsat prášky na uklidnění. A já doopravdy potřeboval uklidnit. Po přemístění a odevzdání hůlky jsem se opět setkal s Weasleyovou. Její vlasy byly snad ještě víc rudé než obvykle. Musel jsem tehdy uznat, že nato, že pochází z Weasleyovic klanu vypadá dobře. Možná to bylo i tím, že ona na rozdíl od jejích starším sourozenců měla prsa.
,,Jdeš načas," usmála se na mě a poté se zvedla od svého stolu. Získal jsem ten dojem, že opět psala nějaký dopis.
,,Nesnaž se být milá, Weasleyová," zavrčel jsem, ale stejně jsem si moc nepomohl. Ona mě prostě donutila sednout si na tu pitomou sedačku a nato se mě začala vyptávat, jak probíhal můj týden. Prostě tam jen seděla a ptala se mě a já už to psychicky nevydržel. Zařval jsem na ní ať drží hubu a ona jen nakrabatila své čelo. Vzal jsem vázu s květinami, která ležela na skleněném stolku, do ruky a třískl s ní o zeď. A Weasleyová? Ta jen vzala do ruky hůlku a řekla: ,,Reparo!"
,,Děláš pokroky Draco," promluvila a její hlas byl stále klidný. Zase jsem si sednul a ona mi prostě položila další otázku, možná doufala, že na tohle konečně odpovím.
,,Draco, nezapomeň, že dokud já neřeknu, ty sem nepřestaneš chodit." Pohrdavě jsem se na ní podíval a přemýšlel, jak vymyslet, abych už to všechno měl z krku.
,,Přestaň mi to laskavě připomínat, jsi jen malá ufňukaná holka od zchudlé rodiny," zaprskal jsem. A ona se prostě jen nadechla a chápavě se nademnou usmála a poté spustila: ,, Tak zaprvé zase tak málo neměřím, zadruhé mám ten dojem, že mé oči právě neprodukují slzy a nakonec zatřetí má rodina na tom už není zase tak špatně." A já tam prostě seděl a nevěděl, co říct. Vzmohl jsem se jen na pouhé Hmm a Tak pokračujeme, ne?
Nakonec mě dorazila tím, že mi odmítla dát prášky na uklidnění, že to semnou není až tak vážné. Z celého sezení udělala naprostou frašku. Toho dne jsem se ještě šel zeptat na ministerstvo kouzel, zda má doopravdy udělanou patřičnou kvalifikaci na tu její práci a když jsem dostal souhlasnou odpověď, ta ženská se na mě podívala stylem, jestli jsem doopravdy blázen. S neradostným Fajn jsem se zase přesunul pryč.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miraella | Web | 5. srpna 2009 v 21:14 | Reagovat

Kousíček víc než naposled, a zdá se mi o mnoho bohatší celá povídka. Dostává to grády:) Ta prsa mě pobavila:) Potom, tuším, že tam máš někde hrubku.. v kontextu s nočními můrami. Téměř už nečtu nic kromě slashe, ale na další kapitolu tohohle se těším:)

2 šarlot | Web | 5. srpna 2009 v 22:02 | Reagovat

Mia: No já tam objevila i pár pravopisných chyb, zrovna před chvilkou, když jsem celou povídka četla nahlas mé sestře (ještě teď mě bolí hlasivky :D). Jinak velice děkuji, vážím si tvých komentářů.

3 Kristin | Web | 7. srpna 2009 v 12:35 | Reagovat

Juuuu, děkuju za věnování :) No vidíš, jak je to super! Ještě si stěžuj :D:D Náhodou jsem se velice pobavila =D Upřímně ... dostal mě už jen ten název, protože tohle číst ve spojitosti s tebou, je řekněme .. přinejmenším zvláštní =D:D:D.

4 šarlot | Web | 8. srpna 2009 v 0:51 | Reagovat

Kristin: A to mi to bliklo jako takový okamžitý nápad ten název :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama