Malá zrzavá lasička: 2. Když dochází kyslík

6. srpna 2009 v 22:48 | šarlot |  Malá zrzavá lasička
Neočekávám tunu obdivných komentářů, zvlášť, když netuším, jak se dají komentáře vážit na váze :D, a proto přidávám druhou kapitolu, která je snad trochu sladká a růžová, ale svým způsobem ideálně ironická :).

Upozornění: Často se opakující slova a způsoby vět, popřípadě nespisovné výrazy. A pokud se budete ptát, proč zrovna růžová, má odpověď zní, protože zelené je všude až příliš :).

Malá zrzavá lasička: 2. Když dochází kyslík
Následující týdny mi myslím začalo hrabat úplně, měl jsem dojem, že slyším, vidím a dokonce i cítím vůni Weasleyové. Její sezení totiž byli podle mého mínění vytvořeny na principu nápoje lásky. Jen s tím rozdílem, že tohle nebylo prudké a tohle nebyla láska. Ne, já ji měl akorát v hlavě a to bylo tisíckrát horší.
Nevadily jí moje nadávky, moje stěžování ani rozbíjení věcí. Ona tam vždy klidně seděla a poslouchala, co říkám.
A jednou jí moje matka přitáhla k nám domů. Nemohl jsem tomu uvěřit, má matka si domů přitáhla krvezrádkyni, milovnici mudlů a dalších těch ohavných věcí. A matka se na mě jen usmála, stejně jako to dělala ta zatracená Weasleyová, a doporučila mi, abych se choval slušně. A v tu chvílí jsem chtěl zase rozbíjet skleničky a křičet, ale pak si Weasleyová sundala svůj cestovní hábit a já na ní prostě musel obdivně zírat.
Měla na sobě krásné růžové šaty, které jí pěkně odhalily jak dekolt, tak i dlouhé nohy. Musel jsem sám sobě přiznat, že se mi líbí. Ale hned jakmile mi došlo, že ona je můj psycholog a možná i budoucí psychiatr, mě mé nadšení přešlo.
Po celou večeři se chovala tak přátelsky, má matka se chovala přátelsky a ode mě se očekávala, že se budu chovat přátelsky, ale já se nevzmohl na nic jiného, než na jedení své porce a poslouchání jejich diskuse.
Weasleyová povídala o svých bratrech Fredovi a Georgovi a má matka se přiznala, že od nich už také pár výrobků vyzkoušela. Nevěřil jsem svým uším, má matka a nezbednice? Tak to ať mě raději zabijou. A pak vykládala o dalším bratrovi, co pracuje v Rumunsku s draky, že prý si už dokonce našel manželku. A má matka k tomu přidala fakt, že o tom četla v Denním věštci. A pak se bavily o květinách a já se úplně ztratil, sotva jsem si dokázal vybavit kopřivy a pak také ty pitomé tulipány, co měla Weasleyová v čekárně.
Nezapomněly probrat ani Malfoy Manor a dokonce přišla řeč i na děti. V tu chvíli jim dokonce došlo, že já sedím u stolu také a tak se na mě má matka obrátila a zeptala se mě, kolik chci mít dětí. A mně se v tu chvíli udělalo naprosto zle. Najednou mi došlo, že má matka mi hledá nevěstu. Možná to tenkrát tak nemyslela, ale ta Weasleyová mě přesvědčovala o opaku. Její ňadra se s každým nádechem zvedala a mně pomalu docházel kyslík.
,,Jedno, dvě," vyhrkl jsem a snažil si nenápadně otřít pot z čela.
,,Ale no tak Draco, přece mi dopřeješ víc vnoučat," opravila mě svým melodickým hlasem má rodička. A já v duchu vřel, ona taky nezplodila zrovna tucet dětí. Jenže pak, když jsem zase začal dávat pozor, mi došlo, že pokračování tohohle rozhovoru mi rozhodně neudělá dobře.
,,A kolik chceš mít dětí ty Ginny?" Zatmělo se mi před očima, došlo mi, jak je tahle situace vážná. Matku už přestalo bavit zalívání a stříhání kytek, teď se chtěla starat o děti. Jenže já měl dojem že ten, kdo je tu zralý na dítě je ona sama, ne já.
,,Tři nebo třeba čtyři, jsem zvyklá na velkou rodinu. V domě je pak vždycky trochu randál a to se mi líbí." Nemohl jsem tomu uvěřit, vlastně jsem nemohl ani dýchat. Doufal jsem, že večeře brzo skončí, ale ty dvě se bavily dál snad další dvě hodiny. Když byl čas jít spát, což tedy určitě už dávno byl, matka místo toho, aby vyprovodila tu malou ďáblici pryč ze dveří, jí navrhla, že by mohla přespat na panství. Absolutně jsem to nechápal. A co jsem nechápal ještě víc, byl fakt, že Weasleyová její nabídku přijala. Prý, že jí přemisťování v takhle pozdní dobu nedělá dobře. No být v tu chvíli jí, tak to taky nedělám, rozhodně ne bez toho hábitu.
Když jsem se druhý den doploužil do jídelny, první, co jsem uviděl a uslyšel, byla má matka s Weasleyovou. V ten okamžik jsem neměl rád ani jednu. A ony se mě prostě jen mile usmály a dál pokračovaly v konverzaci. V hlavě mi pořád bušily otázky typu: ,,Jak to, že se s ní baví? Nevadí jí, že je to Weasleyová? Proč se na ní sakra usmívá?" V tu chvíli mi to nedošlo, ale možná byla má matka prostě jen příliš opuštěná.
A pak jakmile jsem dosnídal, mou matku napadla opravdu stupidní a nehorázná myšlenka. Prý, že bychom mohli já a Weasleyová strávit celý den spolu a pak raději dodala, že by mi to mohlo být prospěšné, co se týče snů a toho všeho. Zatvářil jsem se znechuceně. Nemusela mi to připomínat, zvlášť, když už se mi pár dní nic nezdálo.
,,To je dobrý nápad a já myslím, že přesně vím, kam Draca vzít," usmála se a já si v duchu připravoval kletby, kterými jsem ji hodlal počastovat, jakmile budeme daleko od mé matky.
Ke kletbám samozřejmě nedošlo, ostatně k žádným mým návrhům a nápadům, co se týče Weasleyové nedošlo. A to mě štvalo. Ta malá lasička se mi zarývala pod kůži a vždycky bylo po jejím. K mé nelibosti mě tehdy donutila vzít si sebou koště. Poté jsem byl nucen alespoň deset minut postávat v jejím bytě, než se převlékla a vzala si něco způsobilého na sebe. Jakmile si vzala své koště, které bylo k mému úžasu celkem dobré, jsme se přemístily, tedy ona se přemístila semnou. A tehdy jsem začal mít pocit, že jestli neudělám něco první, případně pokud nebudu mít v něčem navrch, asi puknu zlostí.
Weasleyová nás přemístila do Prasinek. Tehdy jsem si nadával do idiotů, že mě to nenapadlo už v tom okamžiku, kdy chtěla, abych si vzal koště. Bradavice. Občas jsem na ně pohlížel z Prasinek, tedy v těch chvílích, kdy jsem byl aspoň trochu střízlivý, což musím se přiznat, nebylo příliš často.
Nebyl jsem si jistý, zda se mi chce navštívit Bradavice po tak dlouhé době, ale Weasleyová byla už dávno rozhodnutá. A koho zajímá, co si myslí nějaký Malfoy? Jedno je až moc jasné. Weasleyovou tedy rozhodně ne.
Vešli jsme na pozemky a bylo to divné. Stoprocentně divné. Naštěstí v tu dobu byly prázdniny v plném proudu, a tak se nikdo nemohl podivovat nad tím, co tam sakra dělá někdo jako já.
Weasleyová se zasmála tím svým zvonivým smíchem, který mi občas lezl na nervy, pravděpodobně jí totiž přišel vtipný můj výraz v obličeji. Pak mě prostě vzala za ruku a já jak byl tím gestem natolik omráčený, jsem se nevzmohl na protesty a Weasleyová mě prostě odtáhla na famfrpálová hřiště, donutila mě sednout si na koště a pak mě popichovanýma větama přinutila vzlétnout. A ačkoliv jsem ji neměl rád, protože vždycky bylo po jejím, za to jsem jí byl opravdu vděčný. Cítil jsem se skvěle, tehdy to bylo už pár let, co jsem neletěl. Dodnes mi to připadá padlé na hlavu, že jsem se vůbec vzdal něčeho, co jsem měl doopravdy rád. Když o tom tak uvažuji, tak famfrpál, ten jsem miloval jako jednu věc z mála.
Létali jsme a já se snad dokonce i usmíval. Weasleyová se usmívala nebo se spíš smála a všechno bylo najednou růžové a sladké a děsně nemalfoyovké. Ale je fakt, že mi to bylo v tu chvíli úplně jedno.
A pak Weasleyovou napadlo, že bychom mohli chytat zlatonku. Nechápal jsem, kde ji chce vzít, ale ona se prostě vloupala do přístěnku a ukradla tam zlatonku. Ona jen pokrčila rameny a zamumlala něco o tom, že je dohodnutá s madame Hoochovou. To tak. Nevěřil jsem jí ani slovo, ale někdy později jsem samozřejmě zjistil, že mluvila pravdu a já jí chtěl zase zakroutit tím jejím krkem.
Hledali jsme zlatonku a já hodlal vyhrát, jenže mé postřehy za těch pár let trochu zlenivěly a tak tu pitomou zlatonku samozřejmě získala Weasleyová a aby mě vytočila ještě víc, věnovala mi ji.
Když už byl čas jít, tak si to Weasleyová namířila přesně na opačnou stranu, než jsem očekával. Místo toho, aby se vydala zpět do Prasinek, prostě zamířila do hradu a já nechápal, co tam chce dělat. Ona se na mě usmála a dodala ten svůj chápavý výraz, který jsem naprosto nesnášel a vysvětlila mi, že občas chodí na ošetřovnu za madame Pomrfeyovou, aby se přiučila něco z léčitelství. A já to samozřejmě nechápal. Ona se dle mého názoru chystala vzejít ve svatou.
Jenže místo toho, aby ta zatracená Weasleyová napochodovala na ošetřovnu, mě táhla přes půlku hradu až k ředitelně. Začal jsem si připadat jako blbec a pravděpodobně jsem tak i vypadal. Nic jsem nechápal, ale co mě štvalo nejvíc byl fakt, že jsem nechápal tu malou lasičku Weasleyovou.
,,Profesorko McGonagalová," oslovila Weasleyová svou bývalou kolejní ředitelku a já se snažil tvářit, že chápu, kde vzala vstupní heslo i to, že nebudu každým okamžikem zvracet. Bylo to tak přízemní.
,,Slečno Weasleyová… a pane Malfoyi." Vůbec se jí nedivím, že se tvářila tak zamyšleně.
,,Co vás k nás přivádí?" ptala se a já v tu ránu zpozorněl, to by mě totiž taky zajímalo. Weasleyová se semnou o tom prostě odmítla bavit a to i přesto, že jsem se s ní většinou bavit nechtěl. Myslím, že nevěděla, co vlastně chce.
,,Ještě pořád hledáte toho učitele lektvarů?" zamračil jsem se, díky Weasleyové jsem se už nenamáhal udržovat si svou ledovou masku, bylo to zbytečné, stejně mě vždycky vytočila. Copak Weasleyová touží po další práci? Dnes si říkám, že jsem byl opravdu velký zabedněnec.
,,Bohužel," přikývla hlavou McGonagalová a já si v ten okamžik pomyslel, že tahle pozice jí sebrala pěkných pár let života.
,,V tom případě si myslím, že tady Draco by mohl tu funkci skvěle zastat," promluvila na ni Weasleyová tím svým příjemným tónem a já na ní zůstal šokovaně zírat. Myslím, že i McGonagalová na ni na okamžik trochu nepatřičně zírala.
,,Vlastně to není tak špatný nápad slečno Weasleyová, pokud se nemýlím, tak vaše OVCE pane Malfoyi byly vynikající?" Polkl jsem, ta zatracená Weasleyová mě dostala do prekérní situace. Ty noční můry, které se mi zdály, se týkaly především toho dne, kdy jsem skoro zabil Brumbála a to bylo samozřejmě tady v Bradavicích. A ona po mně teď chce, abych se sem vrátil? Myslím, že jsem tehdy na jednom sezení neměl říkal to zatracené jméno téhle školy.
Weasleyové byl ovšem úplně jedno, co se mi v tu dobu zrovna honilo hlavou, prostě se na mě podívala a já cítil, že mě má v moci. Hýbala s mým životem a teď hýbala i s mými myšlenkami a zásadami. Tehdy jsem ji doopravdy neměl moc v lásce.
,,A… ano," nic jiného ze mě nevypadlo. Nechápal jsem, kam se vytratilo mé sebevědomí a mé jízlivé poznámky. Než jsem se stačil vzpamatovat, měl jsem uvařený nějaký obtížný lektvar a to ani nevím jak. A McGonagalová byla tak nadšená, že sehnala nového profesora, až mi ze sebe samého bylo zle.
Skoro jsem se vzmohl na protesty, ale Weasleyová mi pak připomněla sousloví rodinný účet a já zase podlehl penězům. Byl jsem tehdy sobec a možná svým způsobem ještě jsem, ale byla a je to má přirozenost a proti té se bojuje jen velice těžko.
Doma měla matka takovou radost, že jsem si konečně našel pořádnou práci, až jsem se s tím nakonec smířil. Další dny jsem vytvářel osnovy a uvažoval o zajímavých lektvarech. Svým způsobem jsem se do Bradavic začínal těšit. Bylo to jako za mých studentských let, kdy jsem byl nadšený z toho, že zase několik měsíců neuvidím otce. Bylo to nemorální, ale byl jsem to já.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miraella | Web | 7. srpna 2009 v 23:04 | Reagovat

Nebylo to ani tak příšerně sladké:) Ale cestou mě ošklivě koply dvě hrubky. Už bohužel nevím přesně kde..
A zítra se vrhnu na další kapitolu. Snad budu mít víc energie a ohodnotím to konstruktivněji :)

2 Miraella | Web | 7. srpna 2009 v 23:06 | Reagovat

Jo a ještě.. Cissy mi moc nesedí. Ale jinak by to asi nešlo :-) aby to pasovalo do povídky.

3 šarlot | Web | 8. srpna 2009 v 0:49 | Reagovat

Mia: Já už tu povídkučetla tolikrát, že už mi zní natolik hrabe, že si musím chvilku odpočinout a pak se vrhnu do čtení a opravím zase tu tunu chyb :). Díky za komentář :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama