Malá zrzavá lasička: 3. Políbím jen ty nenormální

7. srpna 2009 v 18:56 | šarlot |  Malá zrzavá lasička
Třetí a zároveň poslední kapitola. A jestliže se vám předešlá kapitola zdála být tak sladce růžová, myslím, že tady se jí dokonale zalknete.

Upozornění: Často se opakující slova a způsoby vět, popřípadě nespisovné výrazy. Pokud se ptáte, proč čtyři různé povahy, má odpověď zní, protože mi to přišlo příhodné. A pokud se ptáte proč zrovna ano, tak vám mohu říct, že jsem si říkala ne :).


Malá zrzavá lasička: 3. Políbím jen ty nenormální

Poslední týden v srpnu jsem si zařizoval kabinet a učebnu a konečně cítil, že mě něco baví. Ke všem profesorům jsem se snažil chovat slušně, ale je pravda, že mi občas někde něco ujelo. V tu chvíli jsem si připadal jako Snape.
Když jsem pak byl naposledy před začátkem školního roku v Bradavicích u Weasleyové v poradně. Ona mi prostě oznámila, že dnešním dnem naše sezení končí. Musel jsem asi vypadat hodně přitrouble, když mi to znovu následně zopakovala. Za těch několik měsíců jsem si natolik zvykl vídat tu malou lasičku, že mi to najednou přišlo nepředstavitelné. Vstal jsem a přemýšlel, jak potvrdit její rozhodnutí. V tu chvíli jsem byl rád i nerad zároveň. Každopádně jsem se natolik těšil do Bradavic, že mi tohle přišlo jako, když jedna etapa končí a druhá zase začíná. A tak jsem si odkašlal, rozhodl se být dospělý a poprvé za celou dobu ji oslovit jménem.
,,Takže se tu měj pěkně… Ginny." A ona se tak nádherně usmála, až jsem to skoro neustál. Popřála mi to samé a já jí a vlastně ani nevím proč řekl, že až se zase bude stavovat v Bradavicích, můžeme si popovídat.
Když jsem nad tím pak ten večer v Bradavicích přemýšlel, říkal jsem si, že mi asi hráblo. Že mě ta malá lasička konečně dostala do té pozice, kde mě chtěla mít už ze začátku.
Začal jsem učit a bylo to zvláštní. Zjistil jsem, že mi pořád ještě něco zbylo z Malfoye. Byl jsem přísný a nekompromisní, ale snažil se neodmítnout žádnou prosbu. A za chvíli byli mí studenti o mnoho lepší. Dokonce jsem uspořádal mezikolejní soutěž o nejlepší lektvar a všichni se mohli přetrhnout, aby byli lepší, než ti druzí.
Dokonce jsem donutil sedět zmijozelské s nebelvírskými. Bylo to ode mě podlé a zákeřné, ale díky Weasleyové jsem si začal myslet, že s tím správným přístupem zmůžu cokoliv. A svým způsobem to byla i skvělá zábava. V tu dobu jsem už cítil opravdu dobře. Dokonce jsem i vylezl na Astronomickou věž, po tom mi ale na okamžik trochu zle. V duchu jsem Weasleyové přičítal body, protože jsem si začínal uvědomovat, jak hodně mi pomohla. Občas jsem o ní přemýšlel a divil se sám sobě, co to dělám a ona se v mé hlavě prostě smála a já věděl, že tuhle bitvu vyhrála stejně ona.
Když jsem ji viděl o dva měsíce později, její vlasy byly snad o odstín červenější a její oči zářivější, než jsem si pamatoval. Někdy jsem si říkal, jestli mi to nedělá naschvál.
Sešli jsme se v Prasinkách a já si prostě musel přiznat, že jí vidím rád. Začínal jsem mít pocit, že mě snad poblouznila. Občas se mi o ní zdálo a vždycky to bylo dech beroucí, i když to asi bylo tím, že toho většinou neměla moc na sobě. Připadal jsem si jako, když mám abstinenční příznaky. Práce mě však vždycky zaměstnala natolik, že už na další myšlenky někdy prostě nezbyl čas.
Když jsem jí tam tak viděl, její příjmení se mi prostě vykouřilo z hlavy a já jí oslovil Ginny. Bylo to zvláštní a zároveň příjemné.
Zašli jsme na máslový ležák a ona mi povídala o své práci a já jí povídal o té své a všechno bylo v pohodě. Dokonce až tak moc, až mi to přišlo divné. Jenže ona pak mluvila o divadle a o Jamesovi a mně už tak dobře nebylo. Nechtěl jsem, aby mluvila o Jamesovi. O Jamesovi, o kterém jsem nic nevěděl a který způsobil, že se mi zvedl adrenalin v krvi. Ale pak, když dodala, že se s ním necítila dvakrát dobře, jsem se zase uvolnil. Pravděpodobně jsem se asi zatvářil dost samolibě, ale v tu chvíli mi to dělalo opravdu moc dobře.
Navštívili jsme Medový ráj, kde jsem té zrzavé lasičce koupil několik sladkostí. Myslím, že jí to tehdy udělalo radost. Po ty dva měsíce mi celkem scházel ten její zvonivý smích. Což bylo divné, když jsem ho předtím skoro celou dobu nemohl vystát.
Ten večer, což pokud si dobře vzpomínám byl předvečer všech svatých, jsem se do hradu vracel dobře naladěn. Ani druhý den mě nevytočil žádný pomatený prvák. Nevěděl jsem, jak to definovat, ale bylo mi prostě fajn. Všechno bylo dobré nebo spíš skvělé a to díky návštěvě té proklaté zrzavé lasičky. Tehdy jsem si říkal, že to není správné nebo spíš malfoyovské, usmívat se kvůli jedné zrzce, ale co zmůžete proti citu? Dnes už vím, že nic. Prostě vás to pohltí a vy se buďto udusíte ve vlastním přesvědčení o tom, jak je to špatné a nebo se tomu poddáte a občas se budete hloupě usmívat.
Pomalu se blížil prosinec a já tehdy začal mít pocit, že jedna nebo dvě další návštěvy by neuškodily. Když jsem pak byl v Prasinkách a nakupoval dárky, napadlo mě, že bych mohl Ginny koupit něco pěkného. Vlastně někdy v tu dobu jsem právě přišel na chuť přemýšlet o ní jako o Ginny. Chtěl jsem něco perfektního, protože Malfoyové většinou dávají perfektní dárky. Vybral jsem jí stříbrný řetízek s písmenem G jako přívěškem. Líbil se mi, stejně jako se mi začínala líbit ona. A to bylo stoprocentně bláznivé.
V půlce prosince jsem jí dokonce poslal sovu, jestli bychom se nemohli třeba sejít. Nemohl jsem uvěřit, že cítím takovou radost z jedné souhlasné odpovědi. Přišlo mi, jako kdybych to ani nebyl já a když nad tím tak přemýšlím, v tu dobu už ve mně z toho starého Draca Malfoye moc nezbylo. A myslím, že za to mohl ten její pohled a zvonivý smích.
Bylo skvělé jí zase vidět, byla tak zářivá a okouzlující. Ten den jsme se prostě procházeli kolem jezera a povídali si. Sněžilo, a tak to bylo svým způsobem trochu romantické, ale já v tu dobu ještě nebyl připravený a myslím, že ona to věděla, protože ona dle mého názoru ví všechno. Nebo alespoň všechno o mém způsobu přemýšlení. A to bylo dobré i špatné zároveň.
Přemluvil jsem ji k tomu, aby zůstala v Bradavicích přes noc. Byli jsme v mé ložnici a mně bylo dobře. Seděla vedle mě před krbem a já si překvapivě nepřipadal jak na sezení. Nakonec mi usnula v náručí a já si konečně uvědomil, co chci. Chtěl jsem ji. Bylo to nemalfoyovké a bylo mi to jedno.
Druhý den mi pomáhala s několika testy, které jsem potřeboval nutně opravit. Překvapilo mě, že toho tolik ví o lektvarech nebo spíš, že si toho tolik pamatuje, ale pak jsem si uvědomil, že ona ví spoustu věcí. Někdy, když na to teď vzpomínám se musím divit nad tím, jak jsme spolu po pár měsících, kdy jsem k ní chodil na sezení, mohli vydržet v jedné místnosti a normálně se spolu bavit. Tenkrát jsem se hodně změnil a jsem za to rád. Trochu mi vadilo, že musím jít ten den učit, ale zrzavá lasička mi stejně oznámila, že hodlá strávit trochu času u Poppy.
,,Hlavně měj pěkný den," usmála se a poté se vydala na ošetřovnu. Já si vzal opravené testy a s myšlenkami na ní jsem se vydal učit. To dopoledne jsem na ní hodně myslel, přemýšlel jsem o tom, jaký máme mezi sebou vztah. Patrně jsem se hodně zasnil, protože ruka jednoho mého studenta vypadala pěkně povadle.
S dalšíma studentama, přesněji s havraspárskýma a mrzimorskýma sedmákama, jsem vařil nápoj lásky. Přišlo mi to příhodné, ale hlavně jsem chtěl, abych se já jako jediný nechoval jako hlupák. Nebo spíš zamilovaný hlupák. To bude přesnější. Ještě teď si vzpomínám, jak se na mě McGonagalová dívala potom, co jsem jí oznámil, že doopravdy dostali za úkol ten lektvar vypít.
Den nato, co Ginny odjela, jsem napsal své matce dopis s otázkou, co si myslí o Ginny. Myslím, že tehdy jsem si její jméno měl nechat trochu od cesty. Má matka se totiž v celém dopise zabývala hlavně faktem, cože se to stalo, když jí tak říkám. A já v tu chvíli měl zase pocit, že asi zešílím.
Těšil jsem se na Vánoce, rozhodl jsem se, že pojedu domů. Uvědomil jsem si, že má matka bude asi patrně dost opuštěná. Ovšem, když jsem přijel domů, čekalo mě tam překvapení. Má matka si za tu dobu, co jsem byl v Bradavicích, nabrnkla nějakého černovlasého muže. Byl jsem v šoku, ale pak se mi v hlavě ozval ten zvonivý smích a já se trochu uklidnil. Snažil jsem se chovat přátelsky. Matka i ten kouzelník se chovali přátelsky, ale rodina jsme nebyla. Ten chlap mi svým vzhledem připomínal Snapea a mě to nějakým zvláštně divným způsobem nepřekvapilo
Přišlo mi však divné, proč s námi Lewis, tak se totiž jmenoval, bude trávit Vánoce, zvlášť, když s matkou tehdy byli velice krátce. Má matka se na mě omluvně usmála a pak prostě prohlásila, že on bohužel už nemá žádnou rodinu a že bude aspoň trochu víc o Vánocích veseleji. Nepřišel mi jako nějaký komik, ale matka byla šťastná. Doslova zářila a já jí nechtěl kazit radost.
A pak mě něco napadlo, říkal jsem si, že by bylo skvělé, aby na naší vánoční večeři byla i ta zatracená Weasleyová. K mému zklamání však už byla domluvená, že stráví ten den u svých rodičů. Byl jsem z toho rozčarovaný, ale když mi druhý den přiletěla sova s tím, že se na panství zastaví 26. prosince, přišlo mi, že Vánoce už nemohou být lepší.V tom jsem se samozřejmě zmýlil, protože jakmile jsem ji uviděl trochu zasněženou stát přede dveřmi, svět mi nikdy nepřipadal hezčí.
,,Veselé Vánoce," popřála mi a já udělal totéž. Pak jsem jí pomohl z hábitu a nato jí dovedl k mé matce. Co bylo šokující, byl fakt, že ona znala Lewise i celý průběh toho jejich vztahu. Tehdy jsem měl dojem, že se ty dvě scházely celkem často a kupodivu jsem se ani nemýlil. Ta malá zrzavá lasička předala mé matce svůj dárek pro ní a toho Lewise. Čekal jsem, jestli si na mě taky vzpomněla, ale ona se jen tajemně usmála a zeptala se, jestli jí nechci udělat oficiální prohlídku po Malfoy Manor, což jsem samozřejmě okamžitě odsouhlasil. Prohlídka byla fajn, ale pak jsem musel sám sobě a následně i Ginny přiznat, že jsem se ztratil. A ona se prostě jen zasmála tím svých zvláštní způsobem, vzala mě za ruku a řekla, že budeme improvizovat. Po několika minutách, kdy jsme pomocí dětských říkanek vybírali směr cesty, jsem konečně rozpoznal, kde to vůbec jsme.
Nakonec jsem jí zavedl do svého pokoje, bylo to trochu jiné než v Bradavicích, ale na svém půvabu to tedy rozhodně neztrácelo.
Stál jsem u okna a vypravoval jí o jedné příhodě z Bradavic, když ke mně najednou přistoupila a řekla, že mám zavřít oči, protože dostanu svůj vánoční dárek. Myslím, že i kdybych tenkrát dostal gel na vlasy, udělalo by mi to radost, ale já díkybohu žádný gel nedostal, protože ta malá lasička vymyslela něco mnohem lepšího. Tehdy jsem cítil její vůni a přítomnost natolik, že se mi skoro zamotala hlava. A pak, když jsem už očekával nějakou krabičku, mě políbila. A já tomu nemohl uvěřit. V těle se mi nahromadila hromada hormonů a já jí začal líbat s trochu větší vervou. Byl jsem přesvědčený, že jsem vyhrál a to právě tu nejlepší cenu.
Když na to teď tak vzpomínám, říkám si, že to byly doopravdy krásné Vánoce. Zvlášť, když se mi splnilo všechno, po čem jsem toužil. Později, tedy přesněji řečeno, po tom, co jsme se přestali líbat, jsem jí dal svůj dárek. Slušel jí.
Přesně o rok později jsem jí požádal o ruku. Toho dne, tedy 26. prosince, jsem si byl natolik jistý, co chci udělat a tak jsem si klekl, vytáhl krabičku s prstýnkem a zeptal se jí: ,,Ginny Weasleyová, vezmeš si mě?" a ona se jen usmála, políbila mě a řekla: ,,Ano."
Byli jsme šťastný pár, ale také se občas našlo pár věcí, ve kterých jsme se neshodli. Postupně se nám narodily čtyři děti, přesně jak si má zrzavá lasička přála. Rád jsem je učil létat na koštěti a vařit jednoduché lektvary. Občas, když jsem byl ale hodně unavený z práce a sotva se doploužil do Prasinek, abych se přemístil, mi ten bujarý křik našich dětí nedělal dobře. Ale snažil jsem se, co to šlo, abych se nechoval jako kdysi můj otec. A když už jsem začal být hodně nevrlý, Ginny ke mně prostě přišla a prohlásila, že když jsem si nadělal tolik dětí, tak taky musím počítat s trochou hluku. Pak se zasmála patrně opět nad mým výrazem a políbila mě.
Před i po naší svatbě jsem byl nucený stýkat se s její rodinou. Vždycky jsem se cítil divně a hlavně nepříjemně, trochu jako vetřelec. Jenže té zrzavé lasičce to nestačilo, donutila mě dokonce k setkání s Potterem. V tu chvíli jsem ji za to moc rád neměl, ale je fakt, že bolestný, které jsem vždycky dostal, za to stálo.
Každé z našich dětí se dostalo do jiné koleje, což jsme s Ginny moc nepobírali, jim to však bylo celkem jedno, zvlášť, když se o Vánocích mohli dohadovat, která kolej je lepší. Bylo to jako hrát soukromně školní pohár. Při jejich dohadech a pošťuchování jsem většinou seděl vedle mé zrzky a bylo mi dobře. Má matka byla z tolika vnoučat samozřejmě nadšená. Snažila se je naučit něco o historii Malfoyů a Blacků, ale troufám si tvrdit, že je to stejně nezajímalo.
Nakonec jsem rád, že jsem zašel s takovou nechutí do oné poradny, změnilo mi to život i pohled na něj a za to jsem doopravdy vděčný. Protože, kdy slyšíte zvonivý smích a vidíte zářivé jiskřičky v očích, jste šťastní. A já tedy rozhodně šťastný jsem.

Konec

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kristin | Web | 7. srpna 2009 v 20:56 | Reagovat

AAAAa, ne! Prostě ne .. já to žeru :D:D To je úplně úúžasný! Moc se mi to líbilo :). Dostalo mě, jak tam třeba na konec dáváš to, že je rád, že zašel do té poradny atd., prostě je to zajímavá myšlenka sama o sobě .. Malfoy u cvokařky =D Dlouho už mi chyběla romantika Draco a Ginny a vůbec nejlepší je, když jí napíšeš ty s tímhle úžasným nápadem! :)

2 šarlot | Web | 8. srpna 2009 v 0:50 | Reagovat

Kristin: Co jiného říct, než děkuji :D. Tak snaha byla, že jo :D.

3 Liliana | 8. srpna 2009 v 13:07 | Reagovat

Moc povedená povídka. Jen tak dál. :-D

4 Miraella | Web | 9. srpna 2009 v 10:33 | Reagovat

Hodně se ti tam opakuje "dokonce, prostě, snad".. taková ta nicneříkající slova.. a občas nějaká věta nedává úplný smysl, jako kdyby to bylo psané trochu zrbkle.
Jsem ráda, že můžu po takové době číst něco takového. Něco, co je přes svou romanci i zajímavé. Jiné. Neobvyklé. A hlavně zvláštním, lehkým způsobem napsané. Když jsem četla konec, trochu jsem se bála, že ten náhlý příval všech "sladkých" věcí všechno zkazí, a opravdu jsem u informace, že se vzali, trochu váhala to vůbec dočíst:), ale potom se to opět vrátilo do toho lehkého popisu a mně se ulevilo. Byl to zážitek.

5 šarlot | Web | 9. srpna 2009 v 20:10 | Reagovat

Liliana: Děkuji moc za komentář :).

Mia: No já si taky říkala, jestli to trochu moc nenatahuji, ale zase jsem si říkala, že by to chtělo něco jako epilog :). Každopádně jsem opravdu ráda za to, že jsi si přečetla tuhle povídku, protože tvých komentářů a rad si vždycky cením :).

6 Alki | Web | 22. srpna 2009 v 15:39 | Reagovat

Byla to krása, zase originální pohled na Draca a Ginny xD

7 DEwA>3/Twoe SBééNko/ | Web | 9. prosince 2009 v 20:10 | Reagovat

Pááni tak todle je bomba poídka..♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama