Pan Světluška a nohy pod stolem

14. února 2011 v 15:50 | šarlot |  Originální povídky
Slovo autora: V dnešní době se většina z nás, ať už více či méně, snaží někomu a něčemu zalíbit. Většinou zapomínáme na své pravé já a usilujeme o to, abychom přesvědčili ostatní, že to, co vidí, je naše pravé já. Lžeme, usmíváme se, i když s danou věcí nesouhlasíme a říkáme ano, když myslíme ne. Příběh pana Světlušky je přehnaný, ale snad je to právě jeho přednost než výtka.

Dílo je věnované všem návštěvníkům Školní jídelny Dašická v Pardubicích ze dne 11. února 2011. Taktéž bude přišpedleno na školní literární nástěnku :D.


Pan Světluška a nohy pod stolem

To vám bylo jednou tak, pan Světluška, potvrzující své jméno svými plavými zářivými vlasy, jednou dostal příležitost podívat se do velkého města, daleko od jeho malé vesničky na jižní straně hor. Pan Světluška byl vychován přesně tak, aby lidé v jeho blízkém okolí mohli vždy říci, že je to moc milý a slušný pán. Jenže, co obvykle vystačí jedněm, nestačí nikdy těm druhým, a tak se pan Světluška pochopitelně obával, že nebude s to, dosáhnout na ty vysoké nóbl pány a dámy v tom převelikém světě. Chvilku se tou myšlenkou zabýval, ale nakonec pochopil, že to k jeho zlepšení stačit nebude. Vzal si tedy svůj černý, samozřejmě dost zateplený, kabát a vydal se vyhrabanými cestičkami k obydlí pana faráře Aloise Hrdličky.
Alois Hrdlička, malý lehce zaoblený starší pán, totiž po dlouho dobu působil v hlavním, tedy tom nejváženějším, městě, což panu Světluškovi dávalo určitou
naději na dobře míněné rady. Pan Světluška rázně třikrát zabušil na vrata staré fary a v duchu si už představoval sám sebe, jak popíjí zlatavý mok v kruhu těch nejvýše postavených, jak si potřásá pravicí s panem prezidentem a v neposlední řadě viděl sám sebe v obětí mladé dívky na tom nejváženějším a nejpřepychovějším plese, jaký si vůbec dokázal představit.
Návštěva u pana Aloise Hrdličky mu také byla jasným důkazem, že tohle všechno bude také mít. Pan farář mu poradil, jak má sedět, jak má stát, jak se zase usmívat, jak mluvit a o čem konverzovat, jak jíst i se oblékat, jak kašlat i tančit, a to všechno jedním dechem, až měl pan Světluška pocit, že si z toho pan farář, chudák, ještě něco přižene. Pan Světluška tedy nasadil ten správný typ úsměvu, jenž se slušel pro tuto příležitost, pevně a rozhodně potřásl farářovou rukou a celou cestu až do své dřevěné chalupy si všechny poučky s náležitou důležitostí opakoval.
Nakonec přišel čas loučení, objímání, slz a nesčetného popotahování nosem, především tedy ze strany paní Porcelánové, hospodyně pana Světlušky. Paní Porcelánová se ještě pokoušela přemluvit pana Světlušku, aby přece jen do toho města nejezdil, že ho tam nečeká nic jiného než samé trampoty, ale pan Světluška stejně už ničeho nedbal. Nechal naložit všechna svá zavazadla, na hlavu si nasadil pracně vyčištěný klobouk a zašveholil, ,,Tak do toho!" A pak už jen pan Světluška naposledy zamával, pohodlně se usadil a s nesmírným zájmem sledoval známou a pak i neskonale cizí-něčí krajinu.
Pan Světluška si vždycky představoval město jako nějaké nadmíru magické místo plné blikajících žárovek, pobíhajících slečen v krátkých šatech a hudby linoucí se z poza každých dubových domovních dveří. Jak jen byl rád, že to všechno byla pravda. Cítil se, jako by byl zase o pár let mladší. Jakmile se řádně a podle všech správných zásad a způsobů ubytoval, nečekal ani minutu navíc a už se běžel s nezměrnou touhou s někým novým seznámit.
S velice pečlivou vybíravostí nahlížel do všech výloh, s radostí posuzoval každou reklamu a s bezmeznou ochotou se snažil pomoci každému, kdo jen trochu vypadal, že by mu trocha zájmu udělala dobře. Nakonec unaven z celého toho městského pobíhání, usedl do měkkého červeného křesla v hotelu Hvězda na rohu ulic Státní a Zelené. Odněkud vycházela příjemná hudba a on tak naladěn, kývl na číšníka a nechal si přinést misku své oblíbené čokoládové zmrzliny.
Obezřetně nabíral každou lžičku a upřímně doufal, že dělá čest své rodné vsi. Nedokázal si představit nic horšího než jeho vlastní zavržení a pošpinění dobrého jména Bílé Lhotky. Opatrně se porozhlédl kolem, aby se ujistil, že dělá všechno tak, jak se dělat má a že na něj nikdo nevrhá podezíravé a žalující pohledy. Jenže… osud tomu tak asi chtěl, protože pan Světluška se již po několika krátkých okamžicích přestal soustředit na správné držení těl, na přiměřenost projevovaných citů, na společensky přijatelný styl jedení zelené krémové polévky i na kontrolu ideální výšky smíchu. Jeho oči totiž zajely níž… mnohem níž. Až úplně k podlaze. Se zájmem spatřil, že mnohé nohy nejsou k sobě přitisknuty pod tím jediným vhodným úhlem, ale že některé se tomuto předpisu dokonce obřím obloukem vyhýbají.
Viděl nohy zuřivě oddálené od sebe, jakoby chtěly něco naznačit či snad připomenout, sledoval slečnu s koleny pevně přitisknutými k sobě a s chodidly zase hodně vzdálenými, podivoval se nad nožkou držící balanc po celou večeři jen na prstech a u jiného stolu zase nad jednou, co se celou dobu dotýkala země jenom patou, prsty směřujíc vzhůru. To všechno pana Světlušku natolik vyvedlo z míry, zvláště pak, když viděl jednoho muže ve středním věku si skoro boty sundávat, že nakonec i on zapomněl na rady, které se mu pan Alois Hrdlička snažil vštípit do hlavy, a tak se stalo, že lžička nabraná s náramnou svědomitostí skončila někde jinde, než měla.
Pan Světluška zaklel, trochu hlasitěji, než sám ve skutečnosti chtěl. Okamžitě se na něj podívalo několik hostů s patřičným pohoršením a odhalením ve tvářích. Pan Světluška zalapal po dechu a v duchu horečně přemýšlel, co bude s touto situací dělat, nakonec ale hrdě zvedl hlavu, zpříma se podíval několika lidem do očí a pak… sotva znatelně sklouzl pohledem dolů. Všem návštěvníkům okamžitě došlo, že ví o jejich prohřešcích, a tak se to všichni honem honem snažili zamaskovat tím nejlepším držením těla a tou největší zdrženlivostí, až se pan Světluška musel začít smát.
Oni byli stejní jako on. Nebyli perfektní, když mohli, tak se rádi svých dokonalých přívažků zbavili, snažili se napodobit ostatní a přesto si přáli být jenom sami sebou, a to zjištění pana Světlušku natolik povzbudilo, že kývl na číšníka a nechal si přinést další misku čokoládové zmrzliny, která tentokrát chutnala o moc lépe.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama