Jak Ernest potkal Williama

29. července 2011 v 20:54 | šarlot |  Originální povídky

Postavy: William Walter Scott: velitel, Ernest II.: baron, Jane: servírka/příležitostná tanečnice
Doba: 21. století
Děj: Ernest se pokouší zmapovat část svého života, který je spojen s Williamovou osobou.
Žánr: Životopisné, poučné
Věnování: Pro Martina k jeho 17. narozeninám. Tohle je povídka o zvláštním přátelství, myslím, že mezi sebou také jedno takové máme a mě to upřímně velmi těší :).

Jak už jste asi stačili pochopit jedná se o originální povídku. V textu se nalézají pojmy spojené s policií a já si ne vždy byla úplně jistá, takže budu jen ráda, když mě na jakékoli nepřesnosti upozorníte.

+ Hlavní postavy příběhu dostaly jména po třech velkých autorech světové literatury. Inspirací pro povídková jména mi byli William Styron, Ernest Hemingway a Jane Austenová. Mé postavy však nejsou oni, jakákoli sebemenší podobnost je tedy čistě náhodná.



Jak Ernest potkal Williama





Všechny dveře domu se otevřely naráz. Dovnitř vběhlo na padesát policistů v černých uniformách.Všichni hulákali jeden přes druhého a snažili se najít původce této razie. Nikde však nikdo nebyl. I klec na papoušky byla prázdná.



Dům patřil nechutně známému Ernestu II. Proslýchalo se, že občas udělá rozruch jen proto, aby se nezačal nudit.



Velitel se opatrně posadil do křesla. Věděl, že tady něco nehraje. V první vteřině měl pocit, že by bylo nejlepší, kdyby celý zásah odvolal, ale jak znal Ernesta, to by situaci ještě více zhoršilo. Po krátké úvaze tedy nechal dům ještě jednou prohledat. Anonym, který volal totiž tvrdil, že se v době nacházejí rukojmí. Když ale ani podruhé policisté nic nenašli, rozhodl se celou akci zrušit.



Než však stihl zavolat na své muže, všechny dveře se rázem zavřely. To způsobilo naprostý chaos, který ukončil až hlasitý rozkaz velitele. Nato se všichni shromáždili v obývacím pokoji.



,,Vás šest půjde zkusit dveře, vy čtyři se zase pokuste vypáčit okenice. Dneska na toho blázna nemám náladu," zavelel jejich vůdce.



,,To jsou mi ale hrubá slova. Tohle se o přátelích neříká," ozval se úlisný hlas z prvního patra a všech sto dvě očí se k němu automaticky otočilo.



,,Erneste, držet jako rukojmí zásahovou jednotku je těžký zločin," pohrozil mu velitel.



,,Zločin? Tohle je přátelská návštěva. Williame , jsi si jistý, že nepotřebuješ dovolenou?" zeptal se starostlivě baron Ernest II.



,,Tak hele, ty jeden prašivěj mizero, přestaň hrát ty svoje stupidní hry a pusť nás všechny ven, jinak tě nechám zavřít, až zčernáš."



,,To jsi minule tvrdil taky a kde nic tu nic," zasmál se baron.



Velitel začal rudnout. On sám byl pro to, nechat Ernesta na pár měsíců zavřít, aby se trochu zklidnil, ale nadřízení mu to zakázali. Ernest je prý příliš důležitou osobou pro tenhle kraj. William Walter Scott s o tom myslel své.



,,Tak proč tu jsme?" zeptal se nakonec velitel Scott. Tak trochu ještě doufal, že se jeho muži vrátí s dobrou zprávou, ale u Ernesta tomu nejspíš tak nebude.



,,Jak už jsem řekl, přišli jste na přátelskou návštěvu. A že jste si vybrali výbornou dobu, mám pro vás překvapení. Chcete zasvětit hned nebo počkáte po dezertu?" nadhodil Ernest stylem, aby řeč nestála. ,,Hej, ty v tom černým, přines veliteli černou kávu a k tomu dort," zakřičel Ernest na jednoho z policistů.



,,Erneste! Jedinej, kdo tady bude dávat rozkazy jsem já!" ozval se naštvaně velitel.



,,Čokoládový se šlehačkou, speciálně pro tebe, přece bys neodmítl," nasadil baron svůj nejlepší zraněný tón.



,,Erneste, teď vážně, mám tu padesát svých nejlepších mužů, všichni chtějí jít domů včetně mě, takže přestaň s tímhle divadlem a řekni narovinu, co po nás všech chceš," velitel už byl z celého tohohle shromáždění celý rozmrzelý. Navíc by si strašně rád dal nabízený dort, ale nemohl dopustit, že by všem ukázal svou největší slabost.¨



,,Když už mluvíš o tom divadle, měl bych pro tebe jeden návrh," navázal Ernest na velitele. W. W. Scott si odevzdaně povzdechl. Nechápal, jak se mohl po tolika letech služby nechat chytit do pasti. Jeho muži v černém před ním zatím stačili napochodovat a nahlásit mu, že všechny dveře i okna jsou nedobytně zajištěné, tudíž se nelze dostat ven.



,,Poslouchám."



,,Budeme hrát hru inspirovanou mým životem. Jmenuje se to Jak Ernest potkal Williama," zašklebil se Ernest.



,,Pane Bože," ulevil si velitel. Už viděl ty titulky v novinách. Celá jeho kariéra se řítila do záhuby. By si jistý, že jestli Ernest nevynechá několik okamžiků z jejich společných setkání, už nikdy se nezíská zpátky respekt svých podřízených.



,,Erneste, můžete si promluvit jen my dva?" zeptal se velitel odevzdaným hlasem.



,,Že seš to ty, Williame, dostanu ale tvé slovo, že se mi nic nestane." Velitel Scott sice nasadil výraz typu, budu si to musel rozmyslet, ale ve skutečnosti by nedopustil, aby se Ernestovi něco stalo, na to měl toho syčáka rád.



Oba dva se sešli v kuchyni. Velitel dostal svůj čokoládový dort a baron se pustil do vyprávění.



,,Napsal jsem samozřejmě o našem prvním setkání, o Jane, pobytu ve vězení, Janině pohřbu i našem posledním setkání."



,,Poslední setkání?"



,,To je překvapení," nasadil Ernest tajemný výraz.



,,Tak dobře, ale jakmile zazní poslední věta, pustíš nás všechny domů," svolil nakonec velitel.



,,Slibuji," usmál se baron upřímně.



Když se oba dva vrátili do obývacího pokoje, většina policistů různě posedávala a polehávala.



,,Jednotko, pozor," zavelel velitel, ,,rozdělte se do skupinek po šesti, ten co zbyde bude hrát hlavní ženskou roli." V obývacím pokoji barona Ernesta II. nastal mumraj neobvyklých rozměrů. Nikdo ze speciální zásahové jednotky nechtěl hrát hlavní ženskou roli. Byla to potupa, kterou nemínil nikdo podstoupit.



Na roli Jane zbyl menší blonďatý poručík. Velitel se na něho povzbudivě usmál. Jemu samotnému by bylo trapně, tudíž si cenil toho, že se k tomu poručík Sleither postavil se zdviženou hlavou.



Několik policistů přineslo první kulisy. Velitel Scott se zatím poraženě posadil do křesla. V tuhle dobu už měl mít dávno dovolenou, ale na poslední chvíli mu ji z jakýchsi personálních problémů posunuli o dva dny později. Ernest tohle všechno musel vědět. S největší pravděpodobností celé personální problémy sám naplánoval. William však nechápal proč.



Obvykle se kvůli podrazům na jeho osobu v uniformě moc nenamáhal. Zavolal si na strážnici a zjistil, kdy William sloužil. Dnes musel mít něco obzvlášť důležitého na srdci. A recenze hry Jak Ernest potkal Williama v tom určitě nebyla.



První scéna se odehrávala v hospodě. Velitel Walter Scott dostal paruku a sedl si na vysokou stoličku. Vzpomínal si, že měl mizerný den. Nedokázal se se svojí jednotkou dostat včas k ženě s bombou na těle. Zdrželi se kvůli šílenci na dálnici, který způsobil hromadnou nehodu.



Po dlouhé domě měl potřebu se napít. Cestou z práce zapadl do první hospody, kterou potkal. Byl tam příšerný vzduch o obsluze ani nemluvě. Tehdy na tom všem vůbec nezáleželo. Při druhé skleničce ho oslovil muž ve velmi drahém oblečení.



,,Víte, že vypadáte strašně?" řekl tehdy Ernest.



,,Cože?"



,,No, že vypadáte strašně. Něco vám povím, pití nikdy nepomůže. Já to zkoušel už mockrát. Místo toho si musíte vymyslet pořádnou zábavu. Třeba já ze všeho nejraději volám na strážnici. Sice bývají věčně nevrlí, ale když máte štěstí, najde se i někdo, kdo je ochotný si o vaší náladě promluvit. Problém je, že se věčně vymlouvají na nějaký výjezd, vrahy, zloděje a další magory," vychrlil ze sebe Ernest.



,,Vymlouvají!?"



,,Jo přesně vymlouvají, tak co kdybychom něco s tou vaší náladou provedli? Mohli bychom zajít do kina a v sále začít řvát : ,,Upír je tady, upír je tady," zašklebil se Ernest.



,,Ne díky," snažil se William zůstat v klidu.



,,Jasně, to není nic moc, ale co byste chtěl v pondělí večer," mlel si Ernest dál svou. V pozadí se do rytmu snažilo houpat několik přiopilců. Ernest navrhoval chodit od jednoho k druhému a ptát se při tom, zda někdo z nich není gay.



Jakmile William dopil svou sklenku, zvedl se k odchodu. To poslední co chtěl, bylo, aby se zapletl do nějaké rvačky. Venku mávl na černý taxík. Než se však pomalu nasoukal jedněmi dveřmi dovnitř. Ernest už byl vevnitř dávno těmi druhými.

,,Sídlo speciální zásahové jednotky," zahulákal Ernest na taxikáře. Cesta jim zabrala kolem deseti minut, při kterých se William rozčiloval na všechny strany.

,,Tak pojď, kamaráde, teď se teprve pobavíš," sliboval mu Ernest, když ho táhl na stanici.

,,Zdarec přátelé, slyšel jsem, že prý máte nového velitele, ale že se mu ta dnešní akce moc nepovedla. Nechat se zdržet nějakým magorem a pak to napálit už do tak velký hromady šrotu, to už o něčem svědčí, co?" William vytřeštil oči. Taková drzost a potupa.

Strážník za recepcí očividně nevěděl, co dělat. Koukal z Ernesta na Williama a snažil se vymyslet, co dál. Na pomoc mu naštěstí přišel druhý strážník. Zvedl ruku k salutování a oslovil velitele Waltera Scotta. Ten mu pozdrav oplatil, kývl směrem na Ernesta a prohlásil: ,,Na dvanáct hodin do chládku. Za další drzost mu zvyšte sazbu na dvojnásobek.

Zatímco William vzpomínal, několik jeho mužů přineslo nové kulisy. Představovaly výslechovou místnost, kde se William s Ernestem potkali podruhé. Ernestovi se nějak podařilo přesvědčit ministra, že jeho umístění v zadržovací cele je naprosto nepřístupné. Velitel dodnes nevěděl, kdo mu povolil hovor. Než se však William rozhodl splnit ministrův rozkaz, nechal Ernesta předvolat. Potřeboval si vyléčit své pošramocené ego. Nasadil svou ledovou masku a rozrazil dveře. Ernest si oproti tomu v klidu prohlížel své pečlivě upravené nehty a něco si pro sebe zpíval.

,,Urazil jste ochránce veřejné bezpečnosti, jste si vědom svého činu?" spustil na něj hned.

,,No, když jste mi to tak hezky objasnil, tak ano. Půjdeme zkusit to kino? Myslím, že tady už jsme všechno vyřídili," nasadil baron svou sebejistou masku.

,,Nic jsme nevyřídili. Vyhýbáte se následkům svých činů. Já mám času dost, takže tu můžeme klidně sedět dalších pět hodin a zírat na sebe, dokud nepřiznáte svoji vinu."

,,Jste si jistý, že chcete svou nedochvilností zkazit další akci?"

,,Tak a dost, vypadněte odsud a už se nikdy nevracejte., Jestli vás tu ještě jednou uvidím, nechám na vás vypsat zatykač a pak už vám ani ministr nepomůže, je vám to jasné?" zařval velitel na Ernesta, zvedl se ze židle a pak s hlasitým prásk opustil místnost.

Veliteli bylo jasné, co bude následovat dál. Druhý den ráno ho Ernest zašel navštívit. Bylo šest hodin, když usilovně s flaškou v druhé ruce mačkal zvonek od jeho staromládeneckého bytu.

,,Říkal jsem si, že vezmu radši skotskou než irskou, ale jestli se při pití whisky řídíte spíš pocitem než svým příjmením, není problém sehnat jinou," zazubil se Ernest na polonahého Williama.

,,Co tady děláte? je šest hodin ráno," zívl velitel.

,,Přemýšlel jsem o tom, co jste mi řekl a dospěl jsem k názoru, že jsem se choval poněkud nevhodně. Nejspíš jsem to trochu přehnal s pitím."

,,Aha...no dobře, tak díky za tu flašku," zamumlal velitel ospale, ,,naschle."

,,Moment, co kdybychom si spolu dali snídani? Zvu vás," vyhrkl Ernest.

,,Jako teď?"

,,Kdy jindy?" odpověděl Ernest otázkou.

,,Dám si černou kávu s dvěma kostky cukru," podlehl velitel Scott nakonec.

,,Výborně," usmál se Ernest.

V kavárně se zdálo, že jsou Ernest a William nejlepší přátelé. Přinejmenším Ernest se tak tvářil. Velitel to nechápal, včera ho měl Ernest za idiota a dneska se na něj vesele zubí. Po krátké úvaze William usoudil, že baron Ernest II. trpí psychickou poruchou chování nebo něčím podobným. Žádné normální vysvětlení totiž neviděl.

V kavárně se však stala jedna událost, která je oba dva posunula dál. William Walter Scott dostal zprávu o speciální akci. Masakr na kolejích. Několikanásobná vražda na kraji města. Tak to hlásily titulky v novinách. William byl povolán jako konzultant a Ernest trval na tom, že ho tam osobně odveze. Williamovi bylo jasné, že Ernest v tom vidí jen další zábavu, ale než by chytil taxi, mohli by toho lidi z kriminálního zkazit ještě víc, než čeho se v duchu obával. S pochybným tónem hlasu nakonec souhlasil.

V obývacím pokoji se zatím několik policistů snažilo pochopit další scénu. Byla z místa činu. Na kartónovém papíru byl namalovaný vlak a několik starých kolejí. Kolem si lehlo na deset policistů. Místo krví se obalili červenou látkou.

,,Myslíme, že to udělal ten samý vrah, co řádil minulý týden na východě země," informoval ho jeden ze strážníků.

,,Máte už zdokumentované místo činu?"

,,Ano, pane."

,,Výborně, dejte si s ostatními chvilku pauzu, já se tu zatím trochu porozhlédnu," navrhl William, ale bylo znát, že je to spíš rozkaz než přání. Jakmile všichni odešli, dal se William do prozkoumávání terénu.

,,Ve filmu to vypadá o poznání akčněji," poznamenal Ernest kousavě.

,,Vy jste pořád tady?"

,,Přece teď nepůjdu domů. Navíc potřebujete řidiče, vzpomínáte?"

,,Hlavně stůjte a nehýbejte se," upozornil Ernesta velitel Scott.

,,Pochybuju o tom, že vrah tu jen tak klidně stál, podle těch stop musel mít ale pořádný problém s močovým měchýřem," zašklebil se Ernest vesele.

,,Co prosím?"

,,No ty stopy, vedou stále k jednomu stromu a jestli tam neschovával tu věcičku, kterou je zlikvidoval," odmlčel se a taktně ukázal na ležící oběti, ,,použil ten strom jako místo na vymočení. V kriminálce pak říkali něco o DNA a než jsem si stihl dojít do ledničky pro pivo, dávali už jenom titulky."

,,Televize, jasně, no... zeptám se, jestli už tuhle možnost prověřili."

,,O tom dost pochybuju," zasmál se Ernest upřímně.

Velitel se odešel napít do kuchyně, uvědomoval si, že zákonitě musí přijít scéna s Jane. Už dlouho na ni nemyslel. Příliš ho vzpomínky na ni bolely. Alespoň ho však Ernest ušetřil ostudy, když ze své hry vynechal jejich společnou svlékací akci, poté co se na oslavě chycení masového vraha opili jako dvě duhy.

Jane v podání blonďatého policisty vypadala příšerně. Ve skutečnosti byla hnědovláska a vůbec ne tak zdrženlivá. Jane pracovala jako servírka ve striptýzovém baru na kraji města. Ernest slavil narozeniny a trval na tom, že musí jít zrovna do téhle putyky. William očekával , že v baru potká další Ernestovi přátele, ale nikdo takový se nedostavil. Ernest ale nevypadal, že by mu ,,jejich" nepřítomnost nějak scházela.Velitel si začínal uvědomovat, že Ernestovy výkyvy chování možná pramení z jisté osamělosti, která ho nutí provádět nejhrůznější věci.

Později večer se dali do řeči s Jane. Williamovi se líbila na první pohled. byla chytrá a zajímavá. Dřív pracovala jako vychovatelka, ale tím se prý účty platit nedaly, a tak skončila jako servírka-příležitostná tanečnice. Při pohledu na ní velitel cítil, že ji chce, musí zachránit, odnést ji do svého bytu a udělat z ní paní Scottovou. Naneštěstí Ernest vypadal, že má přinejmenším podobný nápad.Jane působila jako někdo, kdo neodsuzuje druhé pro věci, které se vymykají běžným konvencím a Ernest si to až příliš jasně uvědomoval.

Na další den se s velitel domluvil s Jane, že půjdou na piknik, z čehož Ernest pochopil, že půjdou všichni tři. A odpoledne vskutku probíhalo na momentálně nastalou situaci vcelku příjemně, ale to jen do chvíle, než se Ernest začal k Jane mít o trochu víc, než by se po dvou dnech předpokládalo.

To Williama rozčílilo. Cítil se zrazený a využitý. Nejprve chtěl naštvaně odejít, ale pak si řekl, že to raději vyřídí po staru. Chytil Ernesta za límec a postavil ho přímo před sebe. Pak se strhla rvačka. Velitel Scott si zpětně uvědomoval, že tehdy nešlo přímo o Jane. Měli mezi sebou zvláštní přátelství, rychle vystavěné, bez pevných základů, bylo jen otázkou času, kdy se mezi nimi něco zlomí.

,,Obávám se, že dneska s tebou o zem už netřísknu," přerušil Ernest Williamovo vzpomínání.

,,Myslím, že to přežiju."

,,Do premiéry to ale nějak natrénujeme."

,,Premiéry?" vyjekl William zděšeně. O něčem takovém se Ernest ani slovem nezmínil.

,,No jistě, tohle je první zkouška. Jenom musíme sehnat pořádnou ženskou. S tímhle blonďákem totiž díru do světa rozhodně neuděláme. O to se klidně vsadím."

,,Erneste, já odmítám ze sebe dělat idiota před dalšími lidmi, než je moje jednotka!"

,,To se ještě uvidí," zamumlal si Ernest pro sebe.

Další scéna se odehrávala na stanici. Bylo to pár dní po incidentu s piknikem. Ernest si nakráčel přímo k recepci, prohlásil, že nastupuje do práce coby sekretářka a než jediný muž v černém stačil pohnout ústy, stál za pultem a vyřizoval hovory.

Bylo asi poledne, když si to kolem ní zamířil William.

,,Co tady ksakru děláš?" vyprsknul na něj.

,,Pracuju tady," odpověděl Ernest stylem, jako by se nechumelilo.

,,Erneste, přestaň s touhle komedií a laskavě mi řekni, o co ti jde!" vybuchl William vzteky.

,,S Jane jsem to přehnal, nedošlo mi, že s ní chceš navázat nějaký pevnější vztah, omlouvám se, však víš i za to ostatní," snažil se baron omluvit.

,,Dobře," hlesl velitel Scott odevzdaně.

,,Podnikneme něco večer?" navrhl Ernest s nadějí v hlase.

,,Už něco mám," zalhal William. Ve skutečnosti by s Ernestem rád někam zašel, ale nechtěl, aby si myslel, že vždycky všechno vyžehlí pár kapkami alkoholu. Někdy si připadal, že spíš buduje manželství než přátelský vztah.

,,Aha, tak snad jindy," posmutněl Ernest. Poté se ozvala siréna.

Ernest k Williamově překvapení vydržel v práci i následující den. Byl to celkem pokrok, takže William usoudil, že by mohl Ernesta vzít na milost. Ve vedlejším městě probíhala pouť. Zkusili snad každou atrakci a to včetně těch pro nejmenší. William si vzpomínal, že to byl jeden z nejhezčích dnů, které v té době zažil. Večer se spolu opět opili.

Ernest navrhl, že by mohli ještě něco podniknout, skončilo to rozbitým oknem a pobytem ve vězení. Ráno se probudili ve společném objetí. To Williama upřímně vyděsilo a donutilo ho to vyšvihnout se na nohy jako nikdy dřív. Pak zděšeně couval ke dveřím a když narazil na mříže, vytřeštil oči ještě víc.

,,Pane bože, Williame, do čehos mě to zase dostal?" zamumlal Ernest napůl ospale.

,,Já tebe? Uvědomuješ si, že tímhle chováním si v životě u svý jednotky žádný respekt nezískám?" vyjekl velitel W. W. Scott rozčíleně.

,,Proboha dýchej."

,,Já dýchám!" namítl William vztekle. ,,Musím přestat pít. Panebože."

,,Máš u sebe telefon? Mám pocit, že tohle propuštění nebude za dvě dobrý slova, zvlášť jestli se ten týpek v modrým podívá do mýho trestního rejstříku."

,,Ježíši." William nevěděl, co si počít. Mohl by sice využít svůj služební průkaz a snažit se včerejší pití vysvětlit jako jakýsi pokus o adaptaci do některého z místních gangů, ale raději by se odsud dostal o dost víc anonymním způsobem.

,,Dobré ráno, pane náměstku. Máte se? Ale jo, celkem to jde. Myslíte, že byste pro mě mohl udělat jednu věc? Nic, ty vaši modrásci mě vzali naprosto bezdůvodně. No samozřejmě, přísahám. Dobře, tak žádný přísahy. Číslo? Mám pocit, že devět. Jo a mohl byste do toho zahrnout i mýho kámoše? On nemá jméno. No dobře, tak má, ale asi by si ho radši nechal pro sebe. Rozhodně to není terorista. Skvělí, díky moc."

,,Potřebuju dovolenou," poznamenal si velitel pro sebe.

Hráli už něco přes hodinu, když Ernest vyhlásil přestávku. Sedl si do křesla a zapálil doutník.

,,Zvládneš to?"

,,Hmm," zabručel velitel na odpověď.

Následovalo několik scén s Jane. William na ni náhodně narazil ve městě. Snažil se chytit taxi, ale William věděl, že v téhle části města je to spíše vzácnost. Nejdřív se zdráhala a tvrdila, že klidně počká na autobus, ale jakmile se spustil liják, přijmula jeho nabídku na odvoz. Z počátku mezi nimi panovala zvláštní nálada, ale ta po chvilce opadla a William se osmělil pozval Jane na další schůzku.

Po několika měsících vzájemného poznávání začal jejich vztah vypadat vážně. V tu dobu William s Ernestem omezili své schůzky na minimum. Poté přišel zlom, Jane srazilo auto a ona na následky vnitřních zranění zemřela. Pohřeb se konal za čtyři dny. Po něm se William stáhl do ústraní. Snažil se naplno věnoval své práci, ale dělal spíše chyby, než by byl užitečný. Nakonec mu jeho nadřízení doporučili dovolenou.

William Walter Scott si vybral chatu v severozápadní části země. V prvních dnech pociťoval úlevu, ale ta ho zase rychle přešla. Jednou, když se večer vracel od jezera, na lehátku před chatou čekal Ernest kouřící jednu cigaretu za druhou.

,,Doufám, že máš v tý polorozpadlý boudě aspoň další dvě krabičky, jinak jedu okamžitě domů," zabrblal Ernest na přivítanou.

,,Co tady děláš?ů

,,Odháním komáry, copak ti platí tak málo, že si nemůžeš dovolit ani pořádný hotel?"

,,Erneste prosím, co tady děláš?"

,,Přijel jsem ti dělat společnost. Znám tě, potřebuješ mě," přiznal se Ernest, ,,no, nepůjdeme radši na jedno?"

,,S tebou je to navíc než na jedno," opravil ho velitel s úsměvem na rtech.

,,Taky na to další půjdeme do druhý hospody," zasmál se baron Ernest II.

,,Tak to asi nepůjde, víc jak jedna tu není. Nehledě na to, že ty bys stejně do jiný po svých nedošel," popíchl ho William. Na okamžik zavládlo ticho, které William přerušil slovy: ,,Díky," na což Ernest mávl rukou.

William se probral ze vzpomínek, dostávali se ke konci. Na Ernesta přišla krize středního věku. Začal vyvádět víc než kdy dřív. William se nejprve snažil žehlit všechny problémy, co Ernest svých chováním způsobil, ale po nějaké době ho to přestalo bavit. Naposledy nechal půlku města odříznout od elektřiny a tvrdil, že ji nepřipojí do té doby, než jedna žena bude souhlasit s jeho pozváním na rande. Jak se dostal k rozvodům elektřiny, William dodnes nepochopil.

,,No Erneste, já myslím, že tohle bylo poslední setkání, takže teď je čas, abys všechny pustil ven."

,,Mám připravenou ještě jednu scénu, ale na ni potřebuju už jenom tebe Wille. Ostatní můžou jít." Celá jednotka se podívala na Williama, zda s tímto návrhem souhlasí, ten jen němě pokýval hlavou. Věděl, že nebudou nijak daleko, kdyby bylo nejhůř.

,,Co je to za poslední scénu?" zeptal se velitel Scott zvědavě.

,,Potřebuješ roušku, na, já si zatím lehnu sem."

,,Erneste, k čemu sakra potřebuju roušku?"

,,Na stole máš dialog."

,,Rakovina? Erneste, tvrdil jsi, že pro mě máš překvapení. Překvapení má být pozitivní," rozčílil se velitel. Po chvilce dusivého ticha se zeptal: ,,Kolik?" poté se posadil k Ernestovi.

,,Možná osm měsíců. Williame slib mi, že s touhle hrou půjdeš na veřejnost. Chci aby po mně aspoň zbylo pár řádků."

,,Dobře."



Po sedmi měsících a 15 dnech

,,Ernest byl člověk, který by nedopustil, aby jeho rozloučení se světem bylo jenom z části nudné. Mnohokrát, když jsme spolu byli na karaoke show po mně chtěl, abych šel zpíval, ale já vždycky říkal: ,Ne díky." Tak tentokrát tvé přání vyslyším, tady je jedna pro tebe, ty prašivej mizero."



Dodatek

Hra Jak Ernest potkal Williama na sebe sice nestrhla oči celého světa, ale těm, kteří ji viděli, ukázala, co přátelství doopravdy znamená a i když to nebylo Ernestovým hlavním záměrem, William věděl, že by to Ernesta potěšilo.



Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama